Galerie našich liliářů - Vratislav Novák
 
 

Není sporu o tom, že fungování spolků závisí velkou měrou na jejich vedení. Jestliže si v posledních letech pochvalujeme, jak SZO Martagon prosperuje, pak na tom má jistě nemalou zásluhu jeho předseda. A proto dnes požádáme o odpovědi na pár otázek současného předsedu SZO Martagon pana Vratislava Nováka, který svým působením ve funkci potvrzuje zmíněné pravidlo.

 

Před několika lety se uvolnilo místo předsedy naší organizace. Dobře si pamatuji, jak obtížné bylo sehnat někoho, kdo by se této nevděčné funkce ujal. Nakonec jste nominaci přijal, byl jste zvolen do výboru a posléze do funkce předsedy. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Rád. Nejsem si jistý, zda mé rozhodnutí přijmout nominaci bylo dobré. Když ale o něm následně přemýšlím, tak ho beru jako plnění určité povinnosti k liliím a jejich pěstitelům. Funkce předsedy však zabírá mnohem víc času, než jsme přepokládal. Nelituji toho a jsem vcelku spokojený, že Martagon vykazuje konkrétní, smysluplnou činnost. V Českém zahrádkářském svazu patří mezi dobře hodnocené specializované organizace.

Od své první návštěvy výstavy v Rakovníku potkávám řadu přátel - liliářů, kteří mně velice pomohli. Získal jsem od nich nejednu zajímavou cibuli. Postupem přibývaly na mé zahradě záhony – dnes ani nevím, kolik lilií vlastně mám. Získal jsem určité zkušenosti, ale jak se říká – člověk se musí učit pořád. Proto je pro mne práce s liliemi velkým potěšením a velkým koníčkem. A že jsem jich vystřídal hodně!

 

 Jste nejenom funkcionářem v SZO Martagon, ale též aktivně pracujete u jiřinkářů, včelařů a rybářů. Na co jsem zapomněl a jak to všechno stíháte?

Výstižně mne charakterizovala dcera Bára na pozvánce k oslavě mých 50. narozenin: hlava rodiny, zdatný instalatér, také zahrádkář, chalupář, předseda liliářů, včelař, rybář, akvarista, Železný muž, houbař, kuchař, dobrý kamarád, náš řidič a nakonec majitel gauče v obývacím pokoji.

Jak to všechno stihám? Jedním slovem – nestíhám. Postupně jsem musel své aktivity omezovat nebo jich zanechat. Například včelařství – pracoval jsem ve výboru jako nákazový referent. Práce spočívala v odběru vzorků od včelstev, jejich zasílání k analýze a podle výsledků pak distribuovat včelařům léčiva. Funkci jsem předal, nyní jsem řadovým členem, ale včely chovám dodnes.

Dalším koníčkem jsou jiřinky. Vyrůstal jsem s nimi od mala. Můj otec – Oldřich Novák – byl jednatelem ve spolku Dagla. Já pomáhal při výstavách v čakovickém zámku a sbíral tak první zkušenosti s výstavní činností. Po smrti otce jsem sám vstoupil do Dagly. Pravidelně navštěvuji jejich schůze a občas vystavuji jiřinky na výstavách, zejména na letňanské výstavě „100 druhů jiřin“. Pro zajímavost – zde jsem vystavoval i pozdně sázené lilie.

 Jiným koníčkem je rybářský sport. Od 12 let jsem se věnoval rybolovné technice, která se provozuje na travnatém hřišti. Byl jsem republikovým juniorským reprezentantem. Soutěžit se lvíčkem na prsou je nezapomenutelný pocity. Po vojně jsem byl v širším seniorském reprezentačním kádru a pravidelně jsem nastupoval v A-družstvu čakovických rybářů. V té době jsem byl také trenérem mládeže v Čakovicích, mé družstvo starších žáků úspěšně bojovalo v národním kole Zlaté udice. Ve výboru rybářů jsem pracoval jako jeden z hospodářů – měl jsem na starosti třeba zarybňování a kontrolu vod, výstavy. Po zvolení do výboru Martagon už u rybářů nemohu z časových důvodů pokračovat. Změnila se trošku i atmosféra a já v té době začínal více žít pro křehkou krásu – lilie mne dostaly.

 

Rybařině jste zůstal, pokud vím, věrný dodnes. Například na podzim roku 2017 jste získal několik cen ve skutečném chytání ryb.

Opravdová rybařina je uhrančivá. Když svítá a je takzvané fialové ráno, nebo pěkný večer za dobrého počasí a jste v přírodě u vody - jsou to krásné chvíle. Podle vody i rád chodím.

Ale k otázce - ano v závodě na Zámeckém rybníku v Čakovicích jsem na jaře 2017 vyhrál první místo plus největší chycenou rybu a při podzimním závodě jsem prvenství obhájil.

Když ryby rád chytám, tak je také jím, ale nesnažím se za každou cenu nosit úlovek. I u rybářů jsou lidé různí a nenasytům říkáme masaři.

 

 A taky chodíte na úhoře.

Na ně se chodí převážně v noci, nejlepší nástrahou jsou rousnice. Ty chodím chytat po dešti v noci na zahradu. Za rybami jsem dříve hodně cestoval, jezdil jsem vlakem, autobusy a hlavně se psem. Kdysi jsem dostal od kamarádů malého medvěda - křížence mezi bernardýnem a novofundlandem. Byl to úžasný pes, na kterého nikdy nezapomenu. Dostal jsem ho na Silvestra ve Volyni. Tehdy jsem netušil, že se budu do Volyně vracet na naše výstavy.

Mimochodem – úhoř je jednou z nejchutnějších ryb. Rád vařím a příprava úhoře je pro mne potěšením. Stejně jako příprava hub. Houby sbírám od malička a tak například vím, že hřib kovář je mírně jedovatý a jeho tepelná úprava musí být delší nežli u jiných druhů hub. Mezi mé favority v houbách vždy patřila syrovinka, křemenáč, nebo tvrdá holubinka nazelenalá. V zimě rád chodím na penízovku nebo hlívu, stejně jako na ucho jidášovo.

 

Mezi Vašimi zálibami je uveden i Železný muž. O co jde?

To snad ani není záliba. Je to jen jeden ze sportů, ke kterému jsem se s kamarády dostal z hecu. Závod se skládá ze tří na sebe bezprostředně navazujících disciplín. Začíná se plaváním na 4 km, následuje 180 kilometrů jízdy na kole a hned pak maratonský běh. To je trasa dlouhá přes 42 kilometrů. Dokázal jsem to všechno za 14 hodin.

 

Měl jsem možnost seznámit se s částí Vaší sbírky všech možných kuriozit vztahujících se k liliím. Co všechno sbíráte?

Původně jsem začal sbírat staré články o liliích a obrázky lilií. Rád si vzpomínám, jak mi přítel Petr Šrůtka na naše setkání vždy něco přinesl. Za celkem krátký čas jsem nashromáždil opravdu požehnanou sbírku předmětů. Jsou v ní opravdové vzácnosti. Jsem hrdý na originál obrázku Lilium candidum z roku1586. Také na dar od přítele Petra Hoška - malovaný japonský barevný obrázkový katalog z roku 1926, který jsem dostal pro Martagon do opatrování. Jmenovat bych mohl hodně sbírkových exemplářů a jejich počet pořád narůstá. Když jsem začínal, tak mi radil předseda Stanislav Ševčík, abych sbírku řadil podle témat a vedl kartotéku. Já se o to snažím, ale spousta práce mě ještě čeká. Sbírám věci o liliích, mám hodně pohlednic, poštovních známek, ubrousky s obrázkem lilií, papírová taška s lilií. To jsou ale spíš okrajové části sbírky. Za opravdové vzácnosti považuji starší dokumenty, články a obrázky.

 

Z Vašeho vyprávění vím, že jste měl v mládí značně různorodé zájmy, mimo jiné jste zápasil ve skupině historického šermu. Můžete nám své mládí přiblížit?

Rodiče a starší sourozenci mne vedli k vlastenectví, k lásce a úctě k přírodě. Starší sestra se snažila, abych prospíval ve škole. Dějepis, zeměpis, literatura, přírodopis, samozřejmě tělocvik, to všechno byly předměty, na které jsem se nemusel nikdy připravovat. Matematiku jsem bral tak, že rovnici vyřeším úsudkem a ne podle vzorců a tak to sestra měla někdy těžké. U staršího bratra jsem získával zkušenosti dobrodružnějšího rázu. Také jsem hodně četl a v knížkách se dalo vše náramně pěkně prožívat.

Od narození bydlím v Čakovicích. U domku se zahradou jsme měli králíky, křečky, morčata, slepice, jeden čas čtyři kohouty, kočky, psy, já jsem choval rybičky v akváriu. Prázdniny jsem trávil v Kamenném Přívoze na chatě u lesa a řeky Sázavy. Zde jsem se naučil rozumět přírodě ale i práci, kterou samozřejmě vedl můj otec. Co ten se v životě nadělal práce! Na jeho rady mám krásné vzpomínky a jeho malinovou šťávu nikdy tak neudělám!

Později jsem si nechal narůst tehdy oblíbené dlouhé vlasy, po vojně také plnovous, nosil jsem černá trika a džíny. Moje obliba a zájem o historii jakož i dobrý fyzický základ mi umožnily provozovat zmíněný historický šerm. Byl jsem členem skupiny Kavalíři na Proseku, později ve skupině Falkonet – to je název pro malé dělo z 30. leté války. Historický šerm je opravdu značně fyzicky náročný – v té době jsem například přeskočil po hlavě švédskou bednu na dél s dýkou v ruce do závěrečného kotrmelce.

Zde jsem trošku předběhl čas, to už mi bylo asi 28. Vrátím se k učení. Chtěl jsem jít studovat na rybářskou školu, ale zde byla jen 2 místa pro uchazeče z Prahy. Jít se učit kuchařem táta zamítnul s tím, že nebudu celý život čuchat páru nad plotnou. A tak jsem se vyučil instalatérem u Pražské stavební obnovy. Od vyučení pracuji na Starém Městě Pražském. Dříve tam byla pěkná práce, dnes je to velký Babylon. Svoji práci mám rád, podkal jsem zde neuvěřitelně velké množství zajímavých lidí. Vážím si všech, kteří něco vytvářejí a zbude po nich na světě nějaká hodnota. Při nástupu do učení jsem potkal svého mnohaletého přítele Dušana Pangráce, se kterým jsme měli řadu společných zájmů. S ním a dalšími kamarády jsme jezdili na vodu – tehdy bylo možné volně sjíždět Vltavu až z Lenory. Sjížděli jsme Otavu, Lužnici, Sázavu. Když jsem měl čas a neměl rybářské závody nebo šerm tak jsme s kamarády vyrazili do přírody. Jezdili jsme na hory, hodně na zimní běžkařský přejezd Krkonoš. To byla jedna z našich oblíbených akcí. Z počátku vedla padesátikilometrová trasa z Harrachova po hřebenech do Maršova přes Rýchory až do Žacléře. Později jsme pravidelně končili vždy v Maršově.

Hodně jsme dělali pro své a děti našich kamarádů Mikuláše, čerty a anděle. Naše návštěvy u kamarádky, která pracuje v Dětském domově v Horních Počernicích, byly skutečně dojemné. Autem jezdil náš člen Petr Kolínský, Mikuláše dělal Dušan Pangrác, andělem někdy byl Jiří Zelenka a za čerta jsem byl vždy já.

Při jedné z našich výprav jsme měli hrát pro děti pohádku. Tradiční pohádkové příběhy děti nezajímaly a tak jsme pro ně vymysleli pohádku o vodníkovi. Představení se konalo – jako - v hospodě U Jezu, obsazení: hostinská Miluška - Dušan Pangrác, krajánek - Jiří Zelenka, mlynář, sumec Jarmila, zlý vodník, hodný vodník - já. Podle jmen účinkujících je vidět, že jsem některé přátele přivedl mezi liliáře. To ostatně dělám rád pořád, přivádět nové členy a radit jak mají pěstovat lilie i jak případně podat přihlášku do Martagonu.

Tak zhruba probíhalo moje mládí. Uklidnil jsem se v 35 letech, kdy jsem poznal svoji manželku. Od té doby se věnuji rodině, práci na chalupě u Tábora a ostatním činnostem, o kterých byla již řeč dříve.

 

Konečně se dostáváme k liliím. Jaké byly Vaše začátky?

S prvními liliemi jsem se setkal na zahradě pana Krejčího v Mratíně. V té době jsme s kamarády jezdili na výlety na kolech a naše cesta také náhodně vedla přes Mratín, kde na plotě jedné zahrady byl umístěn nápis „Výstava lilií“. A zde to začalo. Naprosto mě však zhruba před 17 lety uchvátily dvoumetrové lodyhy odrůdy Leslie Woodriff a Arabesque u přítele Karla Utratila. Následně jsem objednával cibule z katalogu Pavla Nejedla a vysazoval jsem je na zahradě v Táboře. Jednou jsem ty lepší z lodyh uříznul a vlakem z Tábora přes Prahu jsem je dovezl do Rakovníka. Byl jsem potěšen milým přijetím od manželů Hlouškových i přátelským ovzduším při večeři v restauraci Opera. Tam jsem se poznal s Karlem Verešem, Jaroslavem Simandlem a dalšími vystavovateli.

 

Dnes se věnujete šlechtění především martagon hybridů. Podle mne to je jedna z pěstitelsky nejobtížnějších skupin. Zvláště kvůli dlouhé době dospívání semenáčků a s tím související vytrvalosti v péči o ně. Jaké jsou Vaše dosavadní výsledky?

Musím říct, že dosavadní výsledky předčily moje očekávání. Nezdá se mi, že by semenáčky vyžadovaly až tak velkou péči. Cenné rady pro pěstování martagon hybridů jsem čerpal mimo jiné z příspěvku Petra Šrůtky ve speciálním čísle zpravodaje Liliář, které bylo celé věnováno martagonům. Vlastními zkušenostmi jsem ověřil často publikované pravidlo, že při pěstování této skupiny lilií je potřeba dbát na dostatečné zastínění rostlin. Dále je nutné připravit dobré půdní podmínky. Substrát pro záhony si připravuji sám – smíchám dobře vyzrálý kompost nebo hrabanku s rašelinou a s pískem ve zhruba stejném poměru. Pro pěstování používám vyvýšené záhony, které zaručí, že nedojde k přemokření půdy.

Při pěstování jsem též zjistil, že cibule martagonů a jejich hybridů nesnášejí mělké sázení a musí se sázet hlouběji. Zejména u semenáčků je toto pravidlo třeba pečlivě dodržovat. Dosahuji toho buď přesazováním mladých rostlinek, a nebo lépe navršením další vrstvy zeminy.

Zásadní pro úspěch v pěstování je pravidelný výsev. Každý rok mám nové semenáčky ze svého křížení nebo semen od přátel, či ze zahraničí. Také usiluji o to, abych získával semínka botanického druhu L. martagon z nerůznějších přírodních lokalit. Čím vzdálenější, tím lepší. Mám semena ze Slovenska, Ruska, Švédska , Francie a z řady míst v naší republice. Hybridní odrůdy zase třeba z Německa a Lotyšska. K šlechtění se snažím sehnat dobrý materiál, abych měl výběr a také více zapojovat příbuzné druhy L. tsingtauense nebo L. hansonii.

 

Co chystáte v této oblasti v nejbližší době?

Chystám selektovat vlastní semenáče a takto získané selekce dále množit. Přitom se chci vyvarovat minulých omylů. Jednou z velkých chyb bylo, že jsem čekal až vykvetlý semenáč zesílí a cibule se rozdělí. Během takového čekání jsem přišel díky krupobití, hryzcům a jiným nepřátelům o nádherné a slibné exempláře. V budoucnu budu při ukázání pěkného květu hned šupinovat i za cenu toho, že mladou cibuli oslabím a ve vývinu opozdím.

Každý rok nechám naklíčit semena ve sklenicích - v roce 2017 jich bylo již 90 - , ze kterých vyroste stovky rostlinek. Udržovat celý počet do kvetení už je nezvládnutelné. Proto jsem začal primárně selektovat semenáče již dříve podle robustnosti rostlinek, barvy lodyhy atd.

Velkým plánem je zorganizovat výstavu martagonů přímo na zahradě. Inspirací pro to byla už zmíněná výstava pana Krejčího v Mratíně a také skutečnost, že martagony kvetou většinou dříve než jsou tradiční výstavy a dokvétají postupně. Tak by lilie na zahradní výstavě mohly těšit návštěvníky po řadu dnů. 

 

Před dvaceti, třiceti lety bylo hodnocení lilií na výstavách podřízeno dosti přísným kriteriím formulovanými Severoamerickou liliářskou společností (NALS) a Královskou botanickou společností (RHS). Soudci pro soutěže museli nejprve absolvovat školení a následně složit odpovídající zkoušky. Nemyslíte si, že dnešní praxe, kdy soutěžní poroty na našich výstavách zpravidla tvoří náhodně se sešlí pěstitelé, zpochybňuje výsledky soutěží?

O hodnocení lilií na výstavách se pořád mluví. Je skutečností, že organizátoři výstav jsou rádi, když jim někdo lilie na výstavu přiveze. A ocenění dodaných výpěstků je svým způsobem poděkování za jejich obětavost.

V knihovně z pozůstalosti RNDr. Chaloupeckého jsme nalezli podrobný dokument popisující postup při organizování výstavních soutěží, požadavky na kvalifikaci soudců a způsob hodnocení vystavených lodyh. Budeme se snažit, aby alespoň na jedné z výstav pořádaných pod záštitou naší organizace se tato pravidla dodržovala. Tím bychom dali výsledkům soutěží náležitou vážnost. Já osobně to cítím jako dluh, který mám za dobu svého předsedávání .

 

Zmínil jste knihovnu Dr. Chaloupeckého. V ní byl rovněž certifikát, který mu byl vystaven od SZO Martagon. Opravňoval ho k výkonu soudcovské funkce v soutěžních porotách. Usuzuji, že v tehdejší době měla tato funkce určitou prestiž. Připravit dostatečně veliký kolektiv soudců nebude žádná jednorázová akce. Jak ji zvládnout?

Něco mám již v hlavě a začala i určitá jednání jak s členy výboru, tak s přáteli, kteří jsou aktivní v našem dění a pomáhají. Rád bych oslovil i ty,  kteří nevystavují nebo ne příliš často , ale výstavy navštěvují. Soudce by měl být člověk s určitou znalostí, vážností a hlavně uznávaný v očích vystavujících. Právě si připadám jako politik, který něco říká, ale moc na otázku neodpovídá. Tedy stručně, rád bych v letošním roce připravil možnost, abychom v příštím roce 2019 mohli říci: máme takovou a makovou porotu pro naše výstavy, z našich výstav se bude hodnotit tato. Tím myslím, že může být v daném roce vybrána třeba jedna z výstav a ne vždy stejná. Lákadlem pro vystavující by mělo být právě ono porotní ocenění.

 

Množství nových odrůd, kterými zejména holandští producenti zaplavují každoročně trh, je téměř neuvěřitelné. Snaha za každou cenu vyrobit – už se nedá hovořit o vypěstování – nové odrůdy vede k rapidnímu zhoršování celé liliové populace. Cibule, které dnes vydrží více než dvě sezony jsou už pomalu vzácností. Z kdysi dlouhověkých lilií se rychle stávají letničky. Jaký je Váš názor na danou situaci?

Čelit holanské invazi můžeme pěstováním vlastních lilií ze semen. V minulosti nám to předvedla řada liliářů, kteří se velice zasloužili o propagaci lilií a bohužel již dnes nejsou mezi námi.Jmenovat musím např. Karla Brauna, Karla Vereše, nebo našeho podporovatele čechoaustralana Joe Hoella, čestného člena Martagonu.  Nejde zde všechny vyjmenovat. Rád bych touto cestou také pozdravil pana Liliáře a neúnavného propagátora pěstování lilií ze semínek, přítele Břetislava Mičulku, od kterého jsem získal nejedny krásné české odrůdy. Neuvěřitelnou práci nám při pěstování ze semen ukazují šlechtitelé jako je Václav Jošt, Jiří Hloušek, Miloslav Tlach, Stanislav Šupita , Anton Mego, Pavel Nejedlo, Tomáš Sehnoutka a další a další. Zde je ta cesta jak pěstovat krásné lilie - ze semínek vypěstovávat naše nové odrůdy, zdravé s dobrou krví a tím i životné Ty pak dále množit a ukázat světu, že to umíme.   

 

Neměla by naše organizace u svých členů podporovat zájem o pěstování a šlechtění zahradních lilií, tj. lilií vydržecích na záhonu přes zimu a hodně let?

Hodně se o tom mluví, ale lidé o vlastní šlechtění nemají zájem. Raději si cibule koupí. Jak bylo řečeno jednou z možností je zaměřit hodnocení vlastních šlechtění na jedné z našich výstav. Ohodnocení by mělo být patřičně lákavé a motivující. Musím však říci, že už před několika lety byla vyhlášená soutěž ve spolupráci Martagonu s ČZS na výstavě Květy v Lysé nad Labem. Samotný pohár za vlastní šlechtění, který je sice pěkný a kvalitní, však příliš neláká. Je otázkou, zda je naše propagace pro pěstování lilií ze semínek dostačující, snad ano. Vyzkoušet výsevy je krásná věc. Dopěstovat do květu botanické druhy nebo hybridy je pocit, který za tu trošku námahy určitě stojí. Květy lilií se vám zaručeně odmění. Je to dobrodružství čekat jaký ten květ vzniklý z křížení vlastně bude. Kdo to zkusí, rád pak pokračuje.

 

Je zřejmé, že šlechtění lilií nebude ani mezi našimi členy žádná masová záležitost. Právě proto by ale těch několik zanícenců mohl Martagon podporovat.  

Souhlasím. Je to důležité. Hovoříme o tom ve výboru, ale i na našich setkání po schůzích a výstavách. Jak co křížit, jak se vyvarovat některých časem vyzkoušených chyb.

 

 

Považujete za přehnaný výrok, že průměrný, dostatečně bohatý zahrádkář, který je ochoten utratit za nákup cibulí několik tisícovek, je schopen dopěstovat v krátkém čase lodyhy výstavní kvality?

Ano. Není to přehnané. Nedostanete však vzácnosti, protože ty nejsou zpravidla natolik namnožené, aby je bylo možné koupit.

 

 

A nakonec – jaké máte plány coby předseda SZO Martagon?

Některé ze záměrů již byly jmenovány v mých předchozích odpovědích. Stručně řečeno – udržet současnou úroveň činnosti a navíc vrátit výstavním soutěžím jejich vážnost, vzbudit zájem o pěstování zahradních lilií ze semen, rozšířit výbor o člena starajícího se o přednášky a odbornou činnost. 

Osobně se chci více věnovat křížení martagonů, pořádat jejich zahradní výstavy, rozšířit svoji sbírku martagonů, sepsat své lety získané zkušenosti. Plánování to by mi šlo, je potřeba čas a zdraví. Musím také myslet na rodinu, která mne hodně podporuje.

 

Jistě shledáte, že aktivity Vratislava Nováka, se kterými jsme se mohli v rozhovoru s ním seznámit, jsou obdivuhodné. Řadu podrobností z diskutovaných témat jsme pro dnešek vypustili, ale věřím, že se k nim v blízké době znovu vrátíme. Děkuji Vratislavu Novákovi za poskytnutí rozhovoru a přeji, jistě i jménem vás všech, aby mu vydržel elán k uskutečnění všech jeho osobních i předsednických plánů.  

 
 

S Vratislavem Novákem hovořil v roce 2017 Václav Vinčálek

 

 

 
 

 

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<